PODZEMI.org

První zmínka o Halířích se vyskytuje v Hájkově kronice ze 16. stol, kde se objevuje název dolu Haléřek (r. 1079), ale zdejší (roz. jílovské) zlato bylo rýžováno už za Keltů, kteří ho rýžovali na pravostranných přítocích řeky Sázavy (Chotouňský a Turyňský potok).
Podle historiků zde byly dvě významné etapy těžby a to polovina 14. stol. a konec 16. stol. Poslední hornickou činností v této oblasti byl průzkum Halířského žilného pásma, kdy byla v letech 1948 – 1951 zpřístupněna Stará halířská štola a vyražena Nová halířská štola.

Geologie
Oblast Halířů je součástí barrandienského svrchního proterozoika, čili starohor (stáří 570 mil. let), které je zde zastoupeno sedimenty štěchovické skupiny, přeměněné na kontaktu s vyvřelinami středočeského plutonu v břidličné kontaktní rohovce (nacházíme se tedy mimo horniny jílovského pásma, ve kře kontaktních rohovců zaklesnuté do okolních vyvřelin). Zlatonosné zrudnění je variského stáří (konec paleozoika, čili prvohor) a zde na Halířích je vázáno na rudní žíly. Ty mají směr SZ-JV (kolmý na ostatní pásma jílovského revíru) a úklon 55° a jejich vznik bezprostředně souvisí se vznikem středočeského plutonu. Nález viditelných zlatinek zde při troše štěstí není vyloučen. Při nedávném průzkumu zde bylo nalezeno dokonce několik vzácných minerálů.

O štole
Nová halířská štola byla ražena v letech 1948 – 1951 za účelem podfárání rozsáhlých povrchových zbytků starých prací.Mělo být zjištěno předpokládané pásmo rudních žil. Jedná se o nejnovější důlní dílo na Halířích. Štola byla ražena směrem na SZ a bylo dosaženo délky 258 metrů (měřeno od ústí štoly). Byly provedeny 4 překopy kolmo na vrstvy ( celková délka i s překopy je 369 metrů). Sklon vrstev ve štole je ze začátku 40° až 50° k SV, horniny tvoří lavice střídavé mocnosti (několik dm až 1 m), deskovité odlučnosti podle vrstevních ploch. Ve vzdálenosti 10 m od ústí štoly byla zastižena dislokační šikmá plocha (upadající k JZ), na níž je dále vázána rudní žíla, a podle které byla štola ražena. Profil štoly je tedy ve tvaru písmene „A“, kde levá strana je dislokační „hlaďák“o sklonu 50° k JZ (doleva), pravá strana stropu je tvořena vrstevní plochou o úklonu 45° k SV.
Ve štole pracovali 4 havíři. Štajgr, který byl zároveň střelmistrem, razič a dva havíři, kteří vylámanou horninu nakládali na vozík a po kolejích vyváželi před štolu. Na odvalu před štolou stojí dnešní chatky – původně hausbóty, které sem byly převezeny v roce 1975 z oblasti Slap.

Překop 3 narazil na dvě polohy starých úklonných dobývek. Ve vzdálenosti 15 m od kříže byla překřížena první poloha stařin. (v současnosti zabezpečena výdřevou) Zatímco tato poloha stařin je po obou stranách překopu, druhá poloha stařin je překřížena ve vzdálenosti 50 m od kříže pouze v severním boku. V jižním boku (na protistěně) nejsou stopy po žíle, proto tam nejsou ani stařiny. V obou polohách stařin je úklon přibližně 50° k JZ, vydobytá mocnost je 40-50 cm. Mocnost nevydobytých žil je malá, pouze ojediněle přes 10 cm.
Nevydobytý úsek křemenné žíly má místy mocnost až 8 cm, v průměru však 4 cm a úklon 50° k JZ. Tato žíla měla obsahy zlata až 7,7g/t). Kvůli nepatrné mocnosti byla však ekonomicky nezajímavá. Z těchto důvodů a vzhledem k tehdejším výpočtům zásob zlata v jílovském revíru byly dne 1. října 1951 průzkumné práce ukončeny.
Když bylo dosaženo délky štoly, která odpovídala vzdálenosti staré šachty od ústí štoly, byla další ražení štoly zastavena a proveden krátký překop č. 4 kolmo na předpokládaný směr žíly, za účelem nafárání paty starého dolu. Ve vzdálenosti přibližně 6 m byly překříženy vydobyté polohy 1. pásma stařin, které byly zcela zasypány jalovinou. I tady je úklon cca 45° k JZ. ve spodku stařin je pokračování starého dolu do hloubky, která je neurčitelná. V těchto místech je největší podsednutí terénu (cca 45 m). Pohled do starého dolu je z bezpečnostních důvodů omezený. Nad zavaleným pokračováním dolu je nápis Dupal- Kaplánek- 1951, je to vzpomínka na objevení tohoto starého dolu v říjnu 1951.

Zdroj: www.muzeumjilove.cz